Říjen roku
1955 nebyl moc vlídný, hodně pršelo, a proto se chlapi scházeli v teple
restauračního zařízení Máj, bývalé hospodě U Supa. Kolem sedmé večer, unavení
ze směny a několikakilometrové jízdy na kole z práce, už rezignovali na
komandování manželek a nechali je s děckama doma. Nejlepší volbou pro ně
bylo samozřejmě pár orosených.
První
přišel Alois Liška, statný padesátník, kterého mohli klidně zvěčnit na bankovce
jako vzor budovatele s ostrými rysy a ošlehanými tvářemi. Sedl ke stolu,
objednal si a zprvu se nudil. To už ale dorazil Mirek Záhorník, chlapík, který
nejde pro ostřejší slovo daleko a který přesně 17.2. 1954 prohodil oknem šéfa
zemědělského družstva, když ten nevhodně laškoval s jeho manželkou. A s
ním samozřejmě jeho kamarád Luboš Vekla, který si v hospodě krátí čekání
na večerní vlak.
Toho
dne ale jako kdyby nebylo o čem mluvit. To se změnilo v okamžiku, kdy do
hospody vešel místopředseda okresního výboru KSČ Kouba. Mirek Záhorník se už už
chystal říct: „Kurňa chlapi, to se budem bavit furt jenom o počasí?“. Jenomže,
když uviděl ve dveřích Koubu, větu změnil na: „Co tu chce ten mladý hověz?“.
Místopředseda Kouba polohlasný výrok neslyšel, a proto začal hýřit aktivitou:
„Soudruhu hostinský, obecní výbor se vás chce dotázat, zdali už máte
připravenou vlajku k vyvěšení. Zítra je totiž Den znárodnění,
28.říjen.Včera jsem viděl v kině Týdeník a většina pražských hospod už má
vlajku vyvěšenou….Vy že ne? No, soudruhu, moc se mi nelíbíte, poslední dobou
to tu vedete jako nějaký soukromník, to se pak pozná, že vlajka ještě není
vyvěšená.“ Hostinský Kreuber sice Koubu ve svých myšlenkových pochodech
několikrát vyválel v dehtu, ale zmohl se jen na: „Mám nemocnýho kuchaře,
co nejdřív to bude…“. Koubovu anabázi v hospodě ukončila a situaci
zachránila pohotová otázka průvodčího Vekly: „A to, že měl včera prezident
Zápotocký výročí svatby, to víte?“ Kouba se nervózně odpotácel z hospody a
šel hledat v kalendáři.
Následnou
debatu zahájil hostinský Kreuber, o kterém se všeobecně vědělo, že soudruhům
nikdy nezapomene, že mu sebrali vyhlášený hostinec vedle ve vesnici a poslali
ho na štaci do téhle, jak říkával, knajpy. Druhou věcí už bylo, že
s bývalým majitelem, nebožtíkem Supem, vedl neustálý boj o zákazníky a
tuhle hospodu moc v lásce neměl. „Co si o sobě ten fracek myslí. Vlajku
vyvěsím, ale toho blba už bych dávno vyválel v dehtu.“ Kreuber věděl, že
si může mezi chlapama pustit pusu na špacír, protože ty v tyhle podzimní
večery zajímal kterýkoli příběh, hlavně, že si jej mohli vyslechnout vsedě u
piva.
„Znali
jste vedle ve vsi hostinec Za plotem, ne? No, tak ten mi vzali ve
čtyřicátýmosmým. Měl jsem tehdy zrovna plno, protože dcera se vdávala, tak jsem
jim v hostinci uspořádal pořádnou svatební hostinu. A to bylo, chlapi, tři
roky po válce. Prostě veselka, jak má být, už jsme byli všichni trochu napití,
když vtom tam přišli. Nevím, kdo to byl, prostě civilisti, žádní esenbáci nebo
tak něco. Vtrhli tam bez ptaní, jo. A hned, že to mám vyklidit.Tak samozřejmě,
že jsme si nic nenechali líbit. Náš Pepa na jednoho z nich vletěl a dal ho
na lopatky, než bys řekl švec. Ani se nedivím, vždyť ten chlap, to bylo takové
tintítko, že když se mydlí na zádech, tak se mu musím dělat bubliny na břiše.
Ale to je teď jedno, horší je, že ti druzí dva, co tam s ním byli, zdrhli
a běželi pro esenbáky. Pepa jak byl v ráži, tak ještě tomu, co ho tam
nechali, stačil zlomit nos. Taky si za to pak, chudák, pár roků poseděl.
Nakonec tam přišla posila a my to museli vyklidit. Takhle zkaženou svatbu snad
nikdo neměl, jak měla moje holka. A víte, chlapi, co na tom bylo nejhorší? Oni nám
předem nic neřekli, ani ň. Já si ten hostinec pěstoval, narváno tam bylo přes
víkend vždycky. Ani mě tam nenechali dělat hostinskýho a musím to vést
v téhle knajpě, kde pravidelně chodíte jenom vy tři a Lojza Vrbů. Ten se
ale s nikým nebaví a těch piv taky moc nevypije.“ Tak skončil hostinský
Kreuber svůj nešťastný příběh o znárodnění jeho hospody.
Chlapi
v hospodě pozorně poslouchali a po dokončení příběhu nastala chvilka
divného ticha. To přerušil až Mirek Záhorník, který se chtěl rovněž připojit se
svou troškou do mlýna. „No ale oni to ti komanči taky neměli lehký s tím
znárodňováním. Tuhle mi povídal jeden ve družstvu, že jim taky násilně sebrali
jejich statek. Oni tomu sice říkají kolektivizace, ale to je slovo na hovno,
sebrali to a basta. Tak teda ten můj známý, jmenuje se Jarda Ondráčů, měl
statek a celkem dost velkej. Taky tam přišla taková delegace, ale větší. Byli
tam esenbáci, pár vojáků, lidí ze strany a kdo ví, co ještě. To byl rok 1952.
Jarda, jestli ho někdo znáte, tak víte, že je ostrý chlap. Oni se tam
v tom jejich statku zabednili. Ti, co jim ho ale přišli vzít, už věděli,
s kým mají tu čest, protože Jarda jim ten vstup do JZD už dvakrát odmítl.
Jenže postupem času, jak znáte, se ty jejich metody zostřovaly. První přišel voják
ke vratům do dvora a zabušil. Jediná odpověď, která mohla přijít, a taky
přišla, byly vidle hozené přes vrata. Esenbákovi to vzalo čepici. Byl prý rudej
jak ta jejich hvězda, nadával a všude rozhazoval hromy a blesky, rozběhl se a
chtěl vrata vyrazit. Jenže se rozplácl jak široký, tak dlouhý. Údajně hrozná
prča. A to není všecko. Druhé, co z toho okna letělo, byl kybel
s hnojem. Ten spadl tomu třetímu chlápkovi přímo na hlavu. Když se
otřepal, nařídil jít pro auto, že se vrata vyrazí. Asi za čtvrt hodiny přijelo,
vyražení vrat měla být hračka. Oni ale asi neznali Jardu, který tušil tenhle
fígl, a za vrata přivezl starý traktor, snad ještě vyrobený před válkou a plno
jiných těžkých věcí. Ti blbci si do auta vlezli všichni tři a naštěstí se
rozjeli dost rychle. Asi víte, chlapi, co následovalo. Rána jak z děla a
voják dostal otřes mozku a zůstal tam ležet. Tu ale končila prdel. Stalo se to
samé, cos říkal s tou hospodou. Přiběhlo plno dalších lidí, esenbáci a
nějací lidi z vesnice, co se s Jardou zrovna moc nemuseli, a vzali to
tam útokem. Holt měl Jarda smůlu, že mu jeho statek dobyli. Samo, že šel taky
sedět, co vím, tak mu to končí až za tři roky.“
Tu
se do hovoru vložil Alois: „Jak to tak chlapi vypadá, nejlíp z toho vyšli
ti, co to komančům dali sami. Jasně, že to dělali hlavně ti, co toho moc neměli
a chtěli se zavděčit. Znám jednoho, co to tak udělal, a teď se má jak prase
v žitě. Kdysi to byla největší nula v okolí, ostatní chlapi, co měli
svoje pole, z něho měli jenom srandu. Měl takový mrcek, pěstoval tam pár
brambor a svoje děcka nechával žebrat. Ale jak se zestátňovalo, šup, dal jim to
dobrovolně a vede JZD. O tom jak, to se radši ani bavit nebudu. Říkal mi
bratranec, že pod ním dělá a krávy mají tak hubené, že kdybys bys je musel
hodit dvakrát do vody, aby to aspoň jednou vystříklo. Ten Jarda byl na tom
v podstatě nejhůř, bo když ses jim postavil trochu na odpor, tak to sis
nijak nepomoh. Je jich prostě víc.“
„Když
si to vezmete kolem a kolem,“ začal filozofoval průvodčí Vekla, „tak čistě
ekonomicky jsou ty družstva prostě hovadina. Dívej, když děláš na svým, tak
děláš na sto procent, protože za to musíš uživit rodinu, něco prodáš, když se
ti vede a něco umíš, tak jsi v pohodě. Ale takhle? To vidím tady kousek za
humnama, jak se tam válí na tom poli, když tam nad nima nikdo nestojí jak dráb.
To pak ty jejich slavné plány nepřekročí, ani kdyby si to třeba stokrát přáli.
Však sám si říkal, Alois, jak tam u tvojeho bratrance mají ty polochcíplé krávy.
Ale stejně, i kdyby jsme měli stokrát víc traktorů, jak je za ně všichni
chválí, stejně přece nemůžou nikomu takhle brát, co je jeho. Chlapi, nikomu ale
neříkejte, co tu mluvíme, vždyť i stěny mají uši.“ „Tak trochu ztlum, ty stěno,
ale když sem zas nevleze ten blbec a nezačne vykládat ty svoje pověsti o
vlajkách, máme jakž takž klid. A ty Juro, už si to vyvěsil?“ přenesl hovor
zpátky k hostinskému Alois. Hostinský Kreuber se beze slova odbelhal od
výčepu a šel dozadu do bedny pro vlajku.
Venku
lilo jako z konve, když se hostinský jal vyvěsit vlajku. Ulice byly
liduprázdné, ale něčeho si přece jenom Kreuber všiml. Z okna přes ulici
jej sledoval stranický funkcionář Kouba a významně si prohlížel hodinky.
Kreuber si všiml jeho škodolibého úsměvu, ale nic si z toho nedělal a
věšel dál. Jediná myšlenka, která se mu mihla v hlavě, ale která ho
ostatně provázela celý večer, byl opět Kouba v neutěšené pozici, když jej
zrovna vyválel v dehtu. Mezitím se Kouba spokojil s výsledkem své
agitace, odstoupil od okna a zhasnul. Promoklý Kreuber, vraceje se do hospody,
prohodil: „Ten pitomec na mě celou dobu čuměl, on fakt čekal, až to tam
pověsím.“ „Tak se tam vrať a pověs to naopak, třeba sem vtrhne a začne
kibicovat,“ zkusil zavtipkovat Mirek Záhorník. Hostinský ale nesouhlasil. „Běž
si tam sám, je to na prd věšet vlajku v takovém dešti.“ Případný proud
nápadů utnul zvonek umístěný nad dveřmi do lokálu a vítězoslavný úsměv
místopředsedy Okresního výboru KSČ Jindřicha Kouby. „To to trvalo soudruhu, než
jste tu vlajku vyvěsil. Už jsem myslel, že vás budu muset uvést na schůzi jako
příklad, na kom musíme ještě zapracovat, co se týče socialistického uvědomění.“
Kreuber mlčel, ale bylo vidět, jak mu nabíhá žilka. Situaci oživil opět
zemědělský technik Záhorník: „Si asi myslí, že nad nás může čouhat, fracek,
když mu na tu jeho vlajku chčije už týden. V čem žes ho to chtěl, Juro,
vyválet?“ Hostinského Kreubera trefná věta uklidnila, zato Kouba znervózněl:
„Já to slyšel, soudruhu. Taková slova by neměla vycházet z úst pracovníka
JZD.“ Štamgasti byli na koni a pomyslnou tečku za touto návštěvou Kouby
v hospodě udělal Luboš Vekla: „Poslyš, Kouba, že tys na toho Zápotockýho
zapomněl?“ Kouba byl v koncích a nezbývalo mu nic, než jít hledat
v kalendáři.
„Bych
chtěl vidět, kdyby mu něco sebrali, přál bych mu otce továrníka,“ pokračoval
Vekla. „Továrníci, ti teda přišli o hodně. Tuhle mi manželka vyprávěla, jak
jejímu spolužáku ze školy vzali továrnu na šroubky, matky a takové ty železné
prkotiny. Nebyla tu bůhvíjak velká fabrika, založil to teprv jeho děda, ale
vydělávalo to dost, protože byli jediní v okolí, co v tom dělali.
Bohužel ve čtyřicátýmosmým na to najeli zostra a vzali jim to. Nevím o tom
nijak víc, ještě to, že už si nemohli dovolit bydlet v té jejich vile. Ale
panečku, to byl barák. Před válkou novej, vymyslel jim to prej nějaký známý
architekt, a dokonce o tom psali v časopise. No ale prostě si to nemohli
dovolit unést, tak bydlí někde v bytovce v centru města. A víte, co
je blbé. Že on ten továrník měl dobré vztahy se zaměstnanci, nijak je neprudil,
nic. Ale jak tam přišla zas ta znárodňovací delegace, tak si na něj vymysleli
takové báje, že je vykořisťovatel, že ve státní továrně se budou mít jako
králové, že dělnická třída má budoucnost jako nikdy. To je síla přesvědčování
mas a tomu se, pánové, říká populismus, četl jsem to v knížce. No a co se
nestalo. Většina lidí na toho továrníka začala plivat, jak se říká, uvěřili těm
pohádkám a státní podnik pro ně byl jak obrovský perník z poutě pro děcko,
které v životě nemělo sladkost. Aby se ale z toho jako to děcko
nepotento. Tak to holt je, no. Fakt bych tomu pitomci Koubovi přál, aby mu
někdo něco znárodnil, i když mu tak snad ten jeho stranický průkaz.“
Zvláštní
kouzlo této Lubošovy promluvy dolehlo na hostinského Kreubera. Už podruhé se
v tichosti vytratil z hospody, tentokrát do skladu. Chlapi nevěděli,
co se děje, a nedošlo jim to ani tehdy, když kolem nich Kreuber prošel
s velkým kartonem. Vyšel na ulici. Štamgasti se shromáždili
v očekávání u okna, neboť hostinský zamířil ke Koubovu domu, jehož
největší chloubou byla vyvěšená vlajka, kolem které mokly červené karafiáty.
Právě vlajka, která již nevlála, ale pod tíhou deště jen visela, se stala
terčem Kreuberova nápadu. Naštvaný na všechny ty nespravedlnosti kolem něj
sundal hostinský vlajku i přilehlou květinovou výzdobu, kterou nahradil
popsaným kusem kartonu. Ten ochránil před deštěm umně vytvořenou plechovou
stříškou. Ulicí kolem hospody byl už zdálky vidět velký černý nápis:
Znárodněno!