Tímto drobným, i když celkem do očí bijícím nedostatkem je příliš dlouhá cesta od sedátka předsedy vlády k řečnickému pultíku. Po každé otázce absolvoval pan Topolánek onu stereotypní cestu při které musel obcházet stůl za kterým seděl, přičemž vzdušnou čarou by mu to trvalo asi metr. Potom na interpelaci odpověděl, šel si zase sednout. A to jen na tu minutku, kdy aktivní poslanci pokládali doplňující otázku. Co tedy dělat, aby nenastávali ony prodlevy?
1. Ubrat jedno křeslo a probourat uličku, která by vedla přímo k řečnickému pultíku. Topolánek by si tak zkrátil přes 10 metrů a získal by cenné vteřinky.
2. Nechat to tak, jak to je. Spoléhat při tom na to, že by si pan Topolánek vzpomněl na mladá léta, když ještě běhával za fotbalovým míčem. Dovedl by tak vystřihnout efektní nůžky obloukem přes lavici, za kterou sedí. Nejen, že by si zkrátil cestu, ale bylo by to navíc efektní a bulvár by měl o čem psát.
3. Připevnit k lavici, kde při interpelacích sedává mikrofon. Nemusel by chodit vůbec. Mohlo by se ovšem stát, že by si i ostatní poslanci přáli svůj mikrofon. To by ztratil význam řečnický pultík a zelení by do jednoho složili mandát, protože by to znamenalo vetší přívod elektrické energie do sněmovny.
4.Topolánek by si prostě neodcházel sednout zpět a zůstal by stát vedle interpelujícího poslance. Mohl by tím pádem začít používat rozličnější řadu nesouhlasných grimas. Ovšem začal-li by si šeptat něco potichu pro sebe, nastalo by riziko, že by to šlo slyšet. Poslanec Rath by si tím tuplem šel koupit špunty do uší.
To jsou tedy "cesty ke kratší cestě", které by nejeden poslanec mohl např.: formou přílepku prosadit do zákona. Pokud máte i vy nějaký zajímavý návrh budu rád, když se s ním podělíte.