Ve středu, kdy jsem se do Brna se skupinou spolužáků vydal, se na veletrhu očekával největší nával. A taky že jo. My, kdo jsme do rychlíku směr Brno-Hlavní nádraží (jestli dál nevím) nastupovali ve Studénce jsme si ještě jakž takž sedli, ale třeba takoví Přerováci už slušně plnili uličku před kupéčky. Čas nám zdárně uběhl během hodnocení uplynulého hracího dne fotbalové Ligy Mistrů a dalším blábolením. Kolem deváté jsme dorazili do Brna.
Již na nádraží šlo poznat, že se na výstavišti asi něco chystá, soudě podle velkého počtu vrstevníků směřujících ven z nádražní budovy. Nám maloměšťákům se ale nepodařilo rychle zorientovat a v trafice nám vyfoukli poslední lístky na tramvaj. Plán B taky nevyšel, protože fronta u automatu na lístky se dala odhadovat na možná až desítky minut. Někteří se tedy takticky vtlačili do přeplněné tramvaje, doufaje v to, že na tohle už revizor fakt nemá. My jsme zvolili možnost "po svých" a vyrazili na procházku Brnem. Na to, že jsem byl v Brně snad podruhé a moji kamarádi asi taky, jsme na výstaviště dorazili v kvalitním čase. Jenom jednou jsme trochu zabloudili a dvakrát ptali na cestu.
Po zhruba dvaceti minutách cesty už byly na dohled taky fronty u pokladen. Už už si chtěl Filip kupovat vstupenku, když se před něj vtlačil jakýsi borec a spustil: "Hele hošánku, co si myslíš, že děláš – jsem tady stál celou dobu." Filip kontroval: "Jaký hošánek…To je asi nějaký Pražák ne?" Vzbudil veselí nejen u mě a u Kuby. Kamaráda jsme samozřejmě povzbudili: "Tak mu vraž Filip, ne?" a taky jsme po neznámém chtěli definici toho, co to znamená "celá doba". Nakonec vše proběhlo bez šrámů a my jsme se vykroutili z fronty ven. Tam, jakoby zrovna na nás čekal jeden z všudypřítomných chlápků co dělají průzkumy pro mobilní operátory. Když ale zjistil, že každý provoláme tak max. 100 za měsíc, odporoučel se se slovy: "No, tak pro vás nic nemám chlapi."
Teď už konečně přejdu k veletrhu samotnému. Dopoledne tam bylo strašně moc lidí, takže k nějakému vyptávání u jednotlivých stánků nedošlo. Obešli jsme jednotlivé stánky a zamířili do přednáškových "sálů". Jako první jsme zhlédli přednášku Univerzity Palackého z Olomouce, kterou prolínal tradičně velmi umělecký film Otakáro Schmidta. Provázejícího ale zjevně tlačil čas, takže na nějaké praktické informace se jaksi moc nedostalo. Následovala brněnská Masarykovka. Zjevně byli připraveni na domácí prostředí, takže představení hosté (každý z jedné katedry) hovořili hlavně v superlativech. Ale to nic nemění na tom, že hodně lidí, včetně mě, zaujali. Odpoledne už tak tísnivé co do prostoru nebylo, takže jsem se zeptal na co jsem chtěl.
Z ostatních uvedu snad jen, že UK z Prahy zůstala poněkud ve stínu a asi se víc soustředí na veletrh v Praze. Velký prostor dostaly (a také pěkně využily) technické školy jako ČVUT (rozdávali super nálepky s plutoniem), VUT nebo vojenská Univerzita obrany, kterou reprezentovaly samozřejmě i studentky, kterým uniforma padla jako ušitá, takže jsme u jejich stánku setrvali trochu déle. Neoficiálním vítězem veletrhu se ale pro mě stala University of Hawaii (či jak to bylo). Myslím, že jsem pro sebe našel to pravé. Očekávám koleje na pláži a závěrečné zkoušky z předmětů jako povalování nebo pití ledových koktejlů.
Z veletrhu jsme zamířili na oběd do jakési rybí restaurace a poté do Vaňkovky. (Dostat se tam z nádraží je snad těžší než na výstaviště. Rozmýšleli jsme i skok na střechu vietnamské restaurace a potom dolů.) V 17:03 nám jel vlak a cestu jsme strávili příjemným pokecem s jedním naším bývalým spolužákem a shnováním historek z uplynulých hodin.