Píše se rok 2009. I přes odpor některých, zvláště komunistických, politiků funguje Ústav pro studium totalitních režimů. Svou činnost započal již dříve a zatím se o jeho činnosti moc nemluví – panuje spokojenost, respektive nebyly podány žádné velké protesty. Překonána byla i stížnost u Ústavního soudu a ústav pracuje dál.
Pan Miroslav je šestadvacetiletý mladík vysokého vzrůstu a robustní postavy, který by se mohl klidně uplatnit u armády, policie nebo jako hráč basketbalu. On si ale vybral studium historie, po jehož ukončení nastoupil právě v Ústavu pro studium totalitních režimů. Pracuje tam již od jeho založení, takže i přes svůj nízký věk může říci, že patří k těm nejzkušenějším v oboru. Od starých harcovníků, kteří minulé režimy studují dlouhou řádku let se však teprve učí. Bohužel ho moc nebaví neustále se nimrat v obrovských stozích papíru, a tak se rozhodl vydat do ulic. Své „Rozhovory s normálními lidmi“ se rozhodl zveřejnit, protože se mu zdá, že v televizi a v novinách se neustále mluví jen s disidenty.
………………………………………………………………………………………………….
Rozhovor 1. Jiřina: Jaké bylo vaše dětství v socialismu?
Jsem ročník 1960, takže jsem vyrůstala za komunismu celou dobu. Mé dětství bylo hezké, protože děti si souvislosti s politikou neuvědomují. Když jsem měla asi sedm mě vzali do Jisker, ale hned na prvním pionýrském táboře, kde jsem byla asi měsíc, jsem furt brečela. Ale naši mě tam poslat museli, bylo to zadarmo a tím pádem mě měsíc nemuseli živit. Navíc chodili pořád do práce. Dostala jsem tam ale zápal plic a musela jsem být ještě čtrnáct dní v ozdravovně. Naši ve straně nebyli, nesměla jsem ani říkat, že můj taťka vystoupil z KSČ hned na vojně, po roce členství, protože ho režim zklamal. Z Jisker jsem přestoupila do Pionýra, kde mě to docela bavilo, tak jsem to dotáhla až na vedoucí v SSM. U nás na vesnici jsem chodila ještě do Sokola (tehdy Tělovýchovné Jednoty). Mohla jsem dokonce na Spartakiádu, ale zlomila jsem si nohu, tak místo mě musela jet Květa, se kterou se nikdo nebavil, protože si vozila oblečení a kulmy z NDR a nikomu je nechtěla půjčit. Jo, ještě si vzpomínám na jeden zážitek, při kterém jsem si uvědomila, že se něco děje. Šli jsme takhle jednou s kamarádkou sušit deky, byl rok 68. Najednou ale na blízké vojenské letiště přijížděly sovětské tanky. Strašně jsme se bály a schovaly se do křoví.
Co později, v takových 16-ti, 17-ti? To už člověk má vyhraněné názory…
Ale mě to bylo tehdy jedno, my jsme ani moc nevěděli, jak se žije na západě. Do zahraničí se jezdilo maximálně do Maďarska nebo Bulharska. Věděli jsme třeba, že se nesmíme dívat na nějaké filmy, ale i komunisti se dali přelstít, tak jsme se chodili tajně dívat třeba na Skřivánky na niti nebo americký muzikál Vlasy. A právě to, že to bylo zakázané nás na tom strašně bavilo. Ještě jsem vám asi neřekla, že jsem hrávala na klavír. Ten jsme doma neměli, tak jsem se na něj učila v kostele. Naši byli celkem věřící, tak jsme chodívali i do kostela a já tam někdy hrávala při mších. Tohle mi ale komunisti zatrhli. Měla jsem celkem dobré známky, a tak jsem se přihlásila na medicínu. Jenže mi řekli, že do kostela musím přestat chodit, jinak můžu výšce zdaleka zamávat. Tak co. Hrát se přestalo a já jsem začala studovat. Ten kostel stejně zbourali, protože byl na kraji města, a tam se začalo, jako skoro na celém Sokolovsku, odkud pocházím, těžit uhlí.
Co kultura? Za studentského života jste musela absolvovat mnoho kulturních akcí…
No jasně, ale byly dva druhy. Jeden oficiální a jeden neoficiální. Samozřejmě jsme recitovali na akcích Československo-sovětského přátelství, ale taky jsme chodili poslouchat s kamarády Led Zeppelin nebo Uriáše. To jsme byli domluvení v jedné hospodě s hostinským, který byl proti režimu, a ten nám vždycky půjčil místnost a my jsme poslouchali. Často jsme se i opili a kluci, kteří většinou nosili dlouhé vlasy, pak vyváděli. Největší trest pro ně byl, když je esenbáci vzali na stanici a tam je ostříhali. Jeden kluk, říkali jsme mu Jethro, podle frontmana skupiny Jethro Tull, byl ostříhaný hned dvakrát. Podruhé až potom, co si vlasy vypěstoval znovu. Z toho už se nevzpamatoval a opil se tak, že zemřel na otravu alkoholem. Tak už se chudák nedočkal toho jak jeho partě začal jeden vekslák vozit porno kazety z Německa, a my holky jsme se na ně nechtěly dívat.
Jak jste dostudovala? A co potom?
Nijak valně, ale dostudovala. Nastoupila jsem v nemocnici na rentgenu, kde dělám dodnes. Tam jsem se potkala s mým manželem, který jezdil se sanitkou. Pak jsme se odstěhovali od rodičů a pořídili si družstevní byt na okraji Prahy. Byla to obrovská králíkárna, kde bydlelo skoro víc lidí, než u nás na vesnici. Úspěch byl, když jsme si pořídili Trabanta, akorát nám ho zničil jeden známý, když jsme mu ho půjčili. Ani by nás nenapadlo, že nám ho chce vlastně ukrást a utéct s ním do Německa. Vyboural se při honičce s pohraničníky a pak ho zavřeli. Po dvou letech manželství se nám narodil syn. Když mu byly dva roky, byla revoluce. Všude bylo strašně hodně lidí a v první chvilce nám ten zlom nedocházel. Byli jsme se podívat i na Letenské pláni a podpořili jsme revoluci aspoň svými hlasivkami.
Co myslíte, jak by se měla společnost vyrovnat s minulostí?
Řekla bych, že za minulým režimem, by se měla udělat tlustá čára. Připadá mi, že se o tom mluví až moc. Spíš bychom se měli zajímat, co se děje teď a hledět do budoucnosti. Podporuji například odškodnění politických vězňů, ale někdy si myslím, že se média až moc věnují letem minulým.
………………………………………………………………………………………………
Miroslav dlouho přemýšlel, koho dalšího má oslovit. Tentokrát chtěl zkusit někoho opravdu zajímavého. Potom si vzpomněl na svého spolužáka ze základní školy Pavla Gábora, dnes instalatéra. Jeho strýc Zoltán by mohl přinést zajímavou výpověď Roma za tuhého socialismu. Nasedl na vlak směr Ostrava a za tři hodinky Pendolinem stihl vyluštit alespoň několik křížovek.
…………………………………………………………………………………………………..
Rozhovor 2, Zoltán:
Pavel mi říkal, že slavíte 60-tiny, takže všechno nejlepší. Jak vzpomínáte na vaše první dvě třetiny života?
No tak já jsem toho zažil hodně, že. Ale celou dobu jsme nebydleli v Ostravě, to si nemyslete. Já si ještě pamatuju, jak jsme kočovali. Moc ne, byl jsem malé děcko, ale na něco si vzpomínám. To bylo v 50. letech, když nám to zarazili zákonem „o rozptylu“. Měli jsme dva vozy a v nich bylo deset lidí. Já, moji 4 sourozenci, mamka s tatou, babka s dědem a strýc, co měl tuberu a my se o něj starali. Pak ale přišel bolševik a my jsme se z východního Slovenska stěhovali do Nitry. Tam jsme dlouho nevydrželi, kvůli strýci jsme museli do Čech. Chtěli jsme mu najít doktora, ale po cestě nám umřel. V Ostravě nás šoupli do tady toho baráku, jak v něm bydlíme dneska.To jsou věci, ty si pamatujete, i když vám bylo třeba osm.
Zvykali jste si těžko na přechod k usedlému způsobu života?
Tak víte že těžko. Ale to udělali se všema. V 60. letech nekočoval už nikdo nebo aspoň nikoho neznám. Všechny Romy šoupli dohromady tady do těch baráků. No, ale nemůžu říct, že jsme si nepolepšili. Samozřejmě jsme si museli zvykat, bylo nás tu v domě strašně moc. Jednu dobu, to jsem byl malý kluk, tu chlapi zabili jakousi ženskou, co je okradla. Pak je asi snad zavřeli.Od té doby nevím co s nima je. Většinu času, když jsem teda nebyl ve škole, jsem byl venku a lítal s borcama. Do žádného pionýra jsem nechodil. Navíc mě dali do zvláštní školy, automaticky jenom kvůli tomu, že jsem cigán. Byli tam buď cigáni nebo blbci, ale já jsem tam byl nejchytřejší.
Jaký byl váš vztah k režimu v pozdější době?
Já jsem spíš byl rád, že jsem rád a že mám práci. Ve straně jsem nebyl, politika mě nezajímala. Ale není pravda, že obecně nás Romy to nebralo. S odstupem času si hodně Romů pochvaluje minulý režim za to, že měli možnost pracovat. Přiznám se vám, že jsem dva roky seděl. To mě bylo 19, už jsem chtěl nastoupit do dolů do práce. Byla to mladická nerozvážnost. Jak tu vjeli Sověti s těma tankama, tak se tak ožrali, že jeden tank nechali stát za Ostravou. Tak jsme s chlapama šli a ten tank prostě rozebrali a prodali do sběru. Naproti bydlel udavač Novotný a ten nás práskl. Vím, že byl s estébákama a mohl jezdit zadarmo do Bulharska.
Jaké to bylo v komunistickém vězení? A co jste dělal když jste se vrátil?
Bylo to hodně ostré. Nejhorší byli ti dozorci, kteří se v tom fakt vyžívali. Kolikrát nás i zbili. Ale jinak mám z lochu hodně známých a musím říct, že hodně lidí sedělo fakt za kraviny. Jestli jste se ptal na politické vězně, tak ty jsem nepotkal, to bylo jiné vězení. No když jsem se pak vrátil, tak to byl dobrý rok. Už jsem makal na šachtě, byla to tvrdá práce, ale nedělala mi žádné problémy. Pak jsem taky potkal svoji ženu. Během 70. let jsme měli čtyři děcka, ale už tehdy jsme si řekli, že to stačí, bo by nám přerostly přes hlavu. To se můžete podívat k Lakatošům – to jsou ti mladí vedle, ti jich mají 7 a to je teprv cirkus.
Jak jste prožíval období normalizace?
Dá se říct, že jak teďka. Moc peněz jsme neměli nikdy, ani za komanče. To někteří říkají, že se měli líp, ale to je blbost. No jakože jiné to bylo v tom, že nám tehdy všichni říkali Cigáni místo vznešeně Romové, ale zas nás nemlátili skini a neházeli nám zápalné lahve do oken. Ale tak to vy asi nechcete vědět, že? Na okraji společnosti jsme ale byli furt a jenom málo gadžů se s náma bavilo. Ale někteří naši byli taky blbí a rasisti. To si pamatuju tenkrát na Braňa. Přijel ze Slovenska, už nevím odkud. Začal tu bydlet, ale spíš se bavil s gádžama než s náma, a tak ho naši odvrhli. On se pak dal k hašišákům a chodil vyhrávat do hospod. Ale ne o víkendech, protože o sobě prohlašoval, že není cigán, ale Ital. A správný Ital o víkendech nemaká. Pak ale umřel. Dostal rakovinu hrtanu, protože moc kouřil a bál se doktorů. Jinak naše děcka chodili dvě do normální školy a dvě do zvláštní. Manželka uklízela na Bazalech na stadioně. Kolikrát tam byl strašný bordel po zápase. V osmdesátých letech začali někteří naši hodně kšeftovat, ale brzo s tím sekli, protože je vytlačili Poláci. Ti prodali úplně všecko, to byste se divil. Kolikrát jsem je viděl jak barvili normální ruskou vodku jakýmsi humusem a pak to vydávali za irskou whisky. To byste nevěřil, kolik lidí jim na to skočilo. Pak jim na to přišli, ale nezavřeli je za to, že otrávili několik lidí, ale za to, že prodávali zakázané západní zboží. A přitom vůbec nebylo západní. No a pak přišla revoluce a o tom už asi nechcete slyšet, ne?
Co myslíte, je ještě dnešní společnost ovlivněna socialismem?
No tak já myslím, že je. Stačí se podívat na zprávy. Kolik komunistů sedí na vysokých místech. A podplácí se taky jak za stara. To když jste chtěli někoho o něco požádat, tak bez peněz to nešlo. Proto jsme se taky nikoho o nic neprosili.
……………………………………………………………………………………………………
Miroslav byl spokojen. Práce mu začala jít od ruky a brzy vydá svou knihu výpovědí. Zpovídal ještě plno dalších lidí, ale na Jiřinu a Zoltána jen tak nezapomene. Doufá, že svou prací dokáže, že stíny socialistické minulosti nejsou jen černé jako normální stíny, ani rudé jako stíny bolševických pohlavárů, ale barevné jako život obyčejných lidí, jako jsou právě Jiřina a Zoltán.