Pro uvedení do problematiky si nejprve rozebereme základní pojem. Tahákem v užším slova smyslu myslíme text či zvukový záznam, jehož je možno tajně využít při zkouškách, testech nebo veřejných projevech. Tahák, jako takový, slouží k získání informací, které si nepamatujeme, ale potřebujeme je k bezprostřednímu použití.
Již starořecký historik Hérodotos ve svém díle Histories apodeixis zmiňuje skutečnost, že Pythagoras užíval taháků, a to zvláště v situacích, kdy potřeboval zapůsobit na své učence plynulým projevem. Autor doslova píše: „…Pythagoras psal své taháky na zvláštní druh egyptského papyru, který umísťoval na hliněné tabulky, jež visely vzadu na zdech…“
V pozdním středověku byl průkopníkem taháků reformátor Martin Luther. Je málo známým faktem, že tento učenec trpěl roztroušenou sklerózou, a proto si musel při svých vystoupeních ve Wittenbergu vypomáhat taháky. Z dobových pramenů jasně vyplývá, že Luther využíval rozličných metod. Ovšem nejčastěji si připevňoval drobné kousíčky papíru pod rukávy. Tuto metodu musel zavrhnout až ve chvíli, kdy se mu zhoršoval zrak.
Do doby baroka byly taháky výsadou privilegovaných vrstev. To se změnilo s novátorskou metodou, kterou využíval Jan Ámos Komenský. Ten při svém působení v Přerově nabádal své žáky k tomu, aby psali taháky. Vymyslel několik stovek metod jak psaní, tak upevňování taháků, které sepsal do rozsáhlého díla. Tato práce se ovšem nedochovala. Mnozí archeologové si myslí, že památka je ukryta v jednom z podzemních skladišť v okolí Fulneku. Od těchto dob se tedy rozšířilo používání taháků do školství. V tomto odvětví zůstaly dominantními a školství zahrnuje v dnešní době 95% výskytu taháků.
Pokud se posuneme v čase o zhruba 270 let po Komenském do elitní školy St. James, narazíme na největšího průkopníka taháku vůbec. Byl jím mladý Winston Churchill. Ten již jako devítiletý vynalezl metodu umísťování taháků do penálu svého souseda. Fungovalo to tak, že si mladý Winston sedl během testu vedle svého ne moc dobrého kamaráda a položil mu do penálu tahák. Poté pouzdro natočil, aby do něj viděl a mohl opisovat. Tato metoda je specifická v tom, že pokud učitel tahák našel, potrestán byl Churcillův soused. A to byl trest velký, neboť ve Velké Británii 19. století byl za tahák žák vyhozen ze školy a jeho rodiče byli potrestáni peněžní pokutou.
Posledním novátorem v oblasti taháků je zpěvák skupiny The Bee Gees Maurice Gibb. Ten byl prvním, kdo zpracovával taháky do zvukové podoby. Po prohýřených nocích se mu často stávalo, že si nemohl zapamatovat text. Nazpíval si tedy tahák na jednoduchý diktafon a poté koncertoval se sluchátky. Jediným nedostatkem tohoto způsobu byl, že zpěvák měl moc vysoký hlas a walkman často nerozeznával tak vysokou frekvenci tónů.
Taháky nebyly doménou jen osobností výše uvedených. Využití taháků je každodenní. Tito lidé představují pouze novátory a vynálezce netradičních metod ve staré vědecké disciplíně – psaní taháků.