K napsání tohoto článku mě přivedla následující vzpomínka. Bylo to tak 3 roky zpátky, když se naše třída zúčastnila jednoho projektu, který pořádala škola mé mamky. V jednom takovém workshopu jsme měli seřadit trestné činy od (podle nás) nejvážnějších po nejméně závažné. Překvapilo mě (už tehdy), že skupinka tvořená převážně dívkami dala na první místo týrání zvířat (až potom následovala vraždam, teror, znásilnění aj.). Skupina argumentovala tím, že přece zvířata jsou bezbranná. Ale oběti teroru nejsou bezbranné? Podobné výpovědi jsem slýchával vícekrát (např.: na jednom táboře – už se těším domů, nejvíce na svého psa). Že by špatné vztahy v rodině anebo tak silný vztah ke psu, který si slabého majitele "omotává kolem prstu". Možná by se to dalo omluvit věkem (kolem 14 let).
Další skupinou, která je domácími mazlíčky ovlivněna jsou mladí bezdětní manželé. Slova jako: "Tady Azorek – to je jako naše děťátko." nebo: "Úplně ze všeho nejradši mám svého Alíka, každý den ho češu, koupu a starám se o něj jako o vlastní dítě." Tito lidé možná naštěstí neví, co si o nich pes myslí. Do kategorie psů sem spadajících patří hlavně plemena menších velikostí, které svým zjevem přímo vybízí k tomu, abychom je na zimu oblékali.
K další úvaze mě přivedl jeden komentář pana Jelínka k jednomu z mých článků: "Lidé často neváhají vydávat za léčení svého psa/kočky mnohatisícové částky, ale zaplatit za sebe 30 Kč u lékaře, to je pro ně obrovský problém." – No není to pravda? A taky ovlivněnost televizní reklamou na Pedigree, Whiskas a jinou výživu pro zvířata, za kterou dáte obrovskou pálku a v konečném výsledku se pes nažere stejně jako by si dal zbytky od oběda. V nabídce na internetu jsem si všiml dokonce výrobku Pedigree Adult Light – pro psy, kteří mají sklony k nadváze.
Jistě, bez psů bychom se neobešli. Pomáhají nám v mnoha oblastech (vedou nevidomé, pomáhají policii, záchranářům atd. atd.). Jsou i vítanými společníky, ale nesmí nám přerůst přes hlavu a stát se ze sluhy pánem. To by se potom od pravěku stará struktura toho, že člověk je tady pán a pes musí poslouchat otřásla v základech. Věda navíc není tak daleko, že bychom přesně znali povahu psů, a proto bychom se měli vyvarovat prohlášení typu: "Klidně si ho pohlaď – nekouše."
V souvislosti s tímto bych poukázal na dnešní ročník České miss, kdy se dívky vesele promenádovali s gepardy v bláhovém domnění, že se nemůže splašit, když na něj blikají desítky fotoaparátů. Pak jsem byl na přednášce o národních parcích USA. Tam nám říkali, že v Grand Canyonu se jezdí na mulách a pod námi je 100 a více metrový sráz. Za sebe musím říct, že bych se na to bál sednout, protože nevím co se takovému nosiči honí hlavou.
Závěrem bych nerad opomenul, že i my máme doma (resp. na dvoře) psa. A máme k němu celá rodina pěkný vztah, ale rozhodně nepatříme mezi výše uvedené a Bobík ví, kdo má převahu 🙂 Uvedené problémy bych možná spojil i s tím, že dnes v době počítačů se často bojíme navázat kontakt s lidmi a raději se uchylujeme k domácím mazlíčkům, kteří se stávají našimi nejlepšími kamarády. Je to tak ale dobře?