Tak jsem opět sáhl do mého soutěžního archívu a nalezl jsem článek, který získal 2.místo v soutěži Podej ruku Zemi. Tuto soutěž vyhlašovalo Ministerstvo životního prostředí ČR. Zúčastnil jsem se soutěže v kategorii esej a můj článek pojednával o různých způsobech využití obnovitelných zdrojů v automobilech. Článek zde je mírně upraven (vychytal jsem jen nějaké kosmetické nesrovnalosti
Z různých odborných a populárně naučných časopisů se stále dozvídáme, na co všechno mohou automobily v dnešní době jezdit. Kromě tradičních harcovníků mezi palivy jako jsou benzín (dnes již většinou bezolovnatý Natural), nafta a LPG se v poslední době objevuje spousta dalších druhů paliv. Určitě známé jsou tzv. hybridní automobily jako například Toyota Prius, která jsou poháněna zčásti klasickým spalovacím motorem a zčásti elektromotorem. Tyto automobily se vcelku osvědčily a i nás se prodávají nějaký ten pátek.
Dále stojí za zmínku přínos solární energie do automobilového průmyslu. Ještě před několika lety absolvovaly tyto vozy pouze zkušební jízdy hluboko v pouštích, ale dnes už takové auta brázdí i ulice Hollywoodu. Tam si to ale mohou dovolit, ale pro běžné občany států jako Česká republika je zakoupení tohoto typu vozidla velice nákladné. Navíc i počasí je v našich končinách nevyzpytatelné a počet slunečních hodin u nás není takový, aby pro nás bylo pořízení takového auta praktické. Takže bych řekl, že solární pohon bude sloužit zatím spíše vědě a zapáleným fandům, kteří se mohou zúčastnit různých závodů jako třeba World Solar Challenge.
Pokud tedy chceme memomocí jezdit na obnovitelná paliva, jaký vůz si koupit? Popřípadě jak vylepšit náš motor? Zdánlivě jednoduché a relativně dostupné řešení se skrývá v řepkovém oleji. Musíme ovšem v autě mít přídavnou nádrž, protože rozjezd vozu obstará spalovací motor. Narazíme ale na problém. V naší domovině není žádná pumpa, kde bychom si řepkový olej mohli natankovat. Ovšem u našich západních sousedů je jich 60 (pouze v Bavorsku). Zbývá nám tedy jedině koupit si domů lis na olej, objet hypermarkety a nakoupit velké olejové zásoby nebo sehnat olej použitý. (Více v článku pana Švehly v Respektu 18). Takováto řešení jsou ovšem poněkud nepohodlná, a i když je tento způsob jízdy vcelku ekonomický, pár let si na oblibu mezi našimi řidiči bude muset počkat.
Jistě, mimo výše zmíněného bych mohl vyjmenovat další obnovitelné zdroje, které bychom mohli použít pro naše ekologická auta. Například vodíkový pohon, futuristická vozítka poháněná větrem a další. Všechny vozy jezdící na ekologicky šetrné obnovitelné zdroje, by zcela jistě přispěly k lepšímu životnímu prostředí, ale musely by se vyrábět ve výrazně větším množství. Musí se tudíž vymyslet technologie, které by zařídily to, aby výroba vozů a i paliv samotných nebyla energeticky a ekonomicky náročná. Kupříkladu již zmiňovaná vodíková technologie. Do výroby této technologie musíme vynaložit 2x více energie, než z ní získáme, což znamená, že není energeticky soběstačná. Bohužel to vypadá tak, že i přes všechny možnosti, které jsem vypsal, bude i nadále, v dalších zhruba 50-ti letech jezdit většina naší společnosti na benzín. A to i přesto, že ropa se bude získávat daleko složitěji. Bude se těžit z větší hloubky nebo se bude získávat z různých dehtových polí atd.
Může za to také to, že ekologicky výhodná paliva (v některých případech i cenově výhodná) nemají prakticky žádnou reklamu. Bohužel většina ropných gigantů má velký vliv na politiky. A možná kvůli tomu bude i za deset let jezdit Franta ve svém benzínem nalitém fáru, které si vylepší na nějaké tuning show a do ovzduší bude posílat ještě větší kvantum zplodin. Ale proč? No protože byl špatně informován. A i když by jej (při stoupající ceně nafty) přišla jízda na obnovitelný pohon mnohem levněji, tak nebude vědět, jak ušetřit. Jako politik bych tedy určitě vsadil více peněz na výzkum a stále nežil v domnění (jako pan Říman), že tahounem české ekonomiky je průmysl a ten se musí víc a víc dotovat.
S optimismem tedy vzhlížím hlavně k nápadu japonských inženýrů, kteří sestrojili auto na setrvačník. Takové auto by každých 20km zastavilo na natahovací stanici a drandilo by dál. Spotřeba? Skoro nulová. Možná poplatek za natáhnutí a za olej na občasné promazání setrvačníku. A kdyby to nevyšlo? Pak je tu pro nás metoda zvaná Flinstoneovi a tu netřeba připomínat.