K bluesové muzice jsem se naplno dostal zhruba tak před dvěma lety, i když líbila se mi už jako děcku. Bohužel jen jako posluchač, neboť na nic jiného nejsem takový antitalent jako na hru na hudební nástroje. Samotného Kinga jsem znal z různých bluesových výběrů, ale větší zájem o jeho hudbu jsem projevil po poslechu alba Riding with the King. To nahrál společně s další kytarovou ikonou Ericem Claptonem. Postupně jsem začal poznávat i jeho největší hity jako Thrill is gone nebo Rock me baby.
B. B. King pochází z oblasti delty Mississippi, ostatně jako většina nejslavnějších bluesmanů. V 50. letech hrál ještě čistý blues, ale od let 60. stále více pronikal i do jiných žánrů, koketoval s jazzem, rhytm and blues i s pop music. Je proto označován za bluesového muzikanta s nejširším záběrem a oceňován za to, že zpřístupnil bluesový žánr nejširšímu publiku. Ke kořenům se vrátil svým posledním albem One kind favor, kde si můžeme v plné míře vychutnat jak čisté tóny jeho kytary Lucille, tak Kingův vynikající hlasový projev.
Teď k samotnému pražskému koncertu. Vyrazili jsme si s mamkou , bráchou, sestřenkou a její dcerou na pohodovou rodinnou dovolenou. Jelikož to máme přes celou republiku a ubytování jsme měli na kraji Prahy, tak o zážitky z cestování nouze nebyla. Po rutinní prohlídce centra jsme se rozdělili na dvě poloviny. Já s mamkou jsme šli na koncert a zbytek do Imaxu.
Vzhledem k tomu, že jsme měli lístky na stání, tak jsme takticky dorazili do haly s předstihem a zabrali místa v první sojící řadě. Jako předskokan vystoupila česká zpěvačka Alice Springs se svým blues bandem. Ač bych ji na bluesovou zpěvačku netipoval, tak nezklamala. Poté přišel čas na hlavní hvězdu. V prvních dvou písních ještě King nebyl na pódiu a postupně se představoval jeho menší big band. Ten bohužel vzhledem ke stáří zpěváka a jeho nutnosti odpočinku vyčníval více, než měl. Proto jsem tu bigbandovou úpravu většiny písní musel překousnout, i když ji teda moc nemusím. O to víc jsem se chytal při kytarových kusech jako Key to the highway nebo See that my grave is kept clean. Dalším malým černým puntíkem na koncertě bylo to, že King místy více mluvil než zpíval. Ale i přes mou ne moc vytříbenou angličtinu jsem se dozvěděl nějaké rady, jak na holky 🙂 Závěrečný Thrill is gone pak byl podle mě nejlepší skladbou večera.
Ač měl koncert své mouchy a řekl bych, že jsem byl i na lepších, tak musím uznat, že atmosféra byla skvělá, stejně jako Kingova hra a laskavý humor. Tímto mu vzdávám hold, protože v takovém věku hrát přes 200 koncertů za rok je úctyhodné.